Soudní dvůr Evropské unie („SDEU“) dospěl dne 8.2.2024 ve věci C‑566/22 k rozhodnutí, dle kterého lze dohodou stran sjednat příslušnost cizího soudu pro řešení sporů z čistě vnitrostátního smluvního vztahu.
V daném případě byla uzavřena smlouva o peněžité zápůjčce mezi osobou s bydlištěm ve Slovenské republice a korporací založenou a existující dle slovenského práva. Ve smluvním vztahu absentoval jakýkoliv mezinárodní prvek se vztahem k České republice nebo k jinému cizímu státu, který by primárně odůvodňoval aplikaci Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 („Brusel I bis“), a přesto strany ve smlouvě sjednaly příslušnost českých soudů pro řešení sporů ze smlouvy.
SDEU se tak zabýval otázkou, zda sjednání příslušnosti zahraničního soudu samo o sobě představuje mezinárodní prvek a dotčená prorogační doložka tak byla sjednána platně a je dána příslušnost českých soudů.
SDEU posuzoval rozlišné argumenty a uzavřel, že pouhá vůle stran ohledně volby cizího soudu postačí pro založení mezinárodní příslušnosti a vytvoření mezinárodního prvku v jinak vnitrostátním poměru. Soud ve svém rozhodnutí upřednostnil princip předvídatelnosti a právní jistoty a snížení možnosti souběžných řízeních, které by mohly vést ke vzájemně neslučitelným rozhodnutím a kompetenčním sporům.
Strany usazené ve stejném členském státě mohou tak dohodou svěřit rozhodování sporů ze smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely, soudům jiného členského státu EU, a to přestože v jejich vztahu chybí jakýkoliv jiný mezinárodní prvek.
Odkaz na rozsudek SDEU: CURIA - Dokumenty (europa.eu)
